Maximální rychlostí kuřecího autobusu: Kostarika, Panama

Řidič řeže zatáčky, pasažéři se drží oběma rukama kovových tyčí, řidič předjíždí, protijedoucí auta sjíždějí na krajnici, pasažéři se křižují. V zatáčkách se nám cosi vysypává na hlavu z mysteriózní krabice v horní poličce na zavazadla. A taky z té krabice vychází podivné zvuky. Po sekundě usilovného přemýšlení nám to dojde: paní za námi v krabici převáží kuřata a to, co se nám sype na hlavu, jsou slepičince! Takto vypadá naše seznámení s nejběžnějším dopravním prostředkem Střední Ameriky – chicken busem (alias kuřecím autobusem). Jedná se v zásadě o vyřazený americký školní autobus, přemalovaný místní mi umělci a obsazený dvojnásobkem pasažérů, než pro které byl zamýšlen. Že budou řidiči jezdit jako o závod, že budou přeplněné lidmi a že se zvířata budou převážet na střeše, jsem tušila, ale že skončím se slepičincem na hlavě?! Když si o týden později paní veze na klíně, v plínečce zabalené prasátko, už nás to ani nezaráží.

Doprava je samostatnou kapitolou při cestování Střední Amerikou. Je zběsilá, chaotická, nepohodlná, nepraktická a nejzdlouhavější  ze všech turistických oblastí na této planetě. Jezdí se jen za denního světla, protože v noci přebírají vládu nad silnicemi guerilly.  A tak se to stalo, na poslední dvě země: Kostariku a Panamu, nám zbylo jen něco málo přes týden.  Týden, který se pokoušíme řítit maximální rychlostí, abychom z něj měli maximum.

Hned naše první zastávka je hlavně o rychlosti. Svištíme uprostřed deštného pralesa Monteverde v severní Kostarice od jednoho staletého stromu ke druhému, jako s větrem o závod. Tradiční liány, které ke svým expedicím používal Tarzan, zde nahradili moderními zip linami. Člověk je pomocí popruhu zavěšen ke káblu vedoucímu mezi stromy a pomocí vlastní váhy a gravitace si létá po lese jako zmiňovaný divoch. „Zip lines“ původně používali vědci, aby se lehce pohybovali mezi korunami stromů v deštném pralese, brzy se  ale tohoto nápadu chytl turistický průmysl a dnešní Kostarika je jimi přímo posetá.

Vidět Pacifik a Atlantik zároveň z jednoho místa? Ve Střední Americe je to možné hned na dvou místech. Jedním je vrcholek hory Chirripó  (3820mnm) v jižní Kostarice a druhým vrcholek sopky Barú (3475mnm) v severní Panamě. My si tento netradiční výhled vychutnáváme na Barú a to ještě současně s východem slunce. Pět hodin výstupu většina turistů překonává v noci, aby se na vrcholek dostali v době nejčistší oblohy, při svítání. Je neuvěřitelné vidět, jak je Amerika v Panamě úzká. Z jedné strany na druhou pouhých 80km.

Geografická poloha Panamy určovala její historii od dob kolonizace až do dneška. Panamské úžiny využívali již Španělé v 16tém století, kdy využívali Panamu jako základnu pro dobývání Incké říše. Zlato odtud dovezené se po stezkách nosilo přes Panamskou úžinu a na východním pobřeží se nakládalo na lodě do Evropy. V roce 1821 se Panama osvobodila od španělské nadvlády a stala se součástí velké jihoamerické Kolumbie. Hned v polovině 19. století Kolumbie podepsala smlouvu s USA na základě, které Američané přes úžinu vybudovali železnici. Ve Spojených státech právě vrcholila zlatá horečka a americký středozápad byl neprůjezdný kvůli nepřátelským indiánům, takže nejsnazší cesta z východního na západní pobřeží USA vedla právě přes Panamu! Myšlenka na zbudování kanálu přišla po úspěšném dokončení Suezského průplavu. Koncesi dostali Francouzi, kteří ale po necelých deseti letech a 22000 mrtvých dělníků kvůli tropickým nemocem, zbankrotovali a stavbu opustili. Koncese se stala atraktivní pro Spojené státy, jejich zapojení, ale okamžitě odmítla Kolumbijská vláda. Příležitosti se chopili Panamští nacionalisté a dohodli americkou podporu při vyhlášení panamské nezávislosti výměnou za koncesi na stavbu kanálu. A tak se i stalo, v roce 1903 Panama vyhlásila samostatnost a USA ji okamžitě uznali. Stavba kanálu mohla tedy pokračovat pod americkým vedením, pod nímž byl i roku 1914 dokončen.

Panamský kanál je od roku 1999 pod správou Panamy a jedná se o jednu z nejvýznamnějších světových dopravních tepen. Ročně jím propluje 14 tisíc lodí, které se všude na světě staví přesně na rozměry zámků Panamského průplavu – maximálně 305 metrů dlouhé a 33,5m široké. Za průjezd Panamským kanálem se platí dle váhy lodě od 30 do 500 tisíc dolarů. A platba lze provést pouze v hotovosti! Tento stavitelský kolos obdivujeme u zámků v Miraflores, kde před našima očima proplouvá několik gigantických tankerů. Mnohatunové kolosy se pomalu zvedají o celých 16 metrů a my si představujeme, jak lodní kapitáni pobíhají po Panama city s kufříky plnými peněz, aby zaplatili průjezdní poplatek.

Panama city je bezesporu nejzajímavějším hlavním městem střední Ameriky. Ač nemá ani milion obyvatel, za její skyline moderních mrakodrapů by se nemuselo stydět ani velké severo- americké město. Kromě moderních čtvrtí je v Panamě i kouzelná část Casco Viejo, původní koloniální město, které bylo po desetiletí opuštěné a zpustlé. Dnes se do jeho ulic vrací investoři a rekonstruují honosné paláce. Ty jsou leckdy tak zničené, že lze zachovat jen přední fasádu a zbytek domu je nutné nově dostavět. V dnešním Casco Viejo je bizardní směska rozpadlých domů, obývaných spodinou společnosti a super-luxusních apartmánů pro mezinárodní smetánku. Je jisté, že za pár let zde bude místo už jen pro bohaté.

V Panama city končí naše cesta Střední Amerikou. Další destinace - Kolumbie v Americe Jižní. Mezi nimi tkví jedna z posledních skutečných divočin na světě – Darien gap. Netroufá si do ní vstoupit ani proklamovaná pan-americká dálnice, která končí 100km před panamsko-kolumbijskou hranicí a zase 100km za ní pokračuje. Pozemní přechod Darien gapu je díky přítomnosti kokainových guerill tak nebezpečný, že jeho smrtelná tóla dosahuje až 60ti procent a tak se stává možná nejnebezpečnější hranicí na světě. Tudy tedy doslova cesta nevede.

Kostarica i Panama jsou země ze svého regionu nejvyspělejší a pro turistu zároveň nejdražší. Jejich hlavní devízou je jejich přírodní bohatství, neprostupné deštné pralesy, plné tropických živočichů, aktivní sopky, surfovací vlny Pacifiku a tyrkysové vody Karibiku. Zatímco Kostarica je přeplněná turisty, Panama je dosud neobjevená a poskytuje mnohem větší prostor pro prozkoumávání a dobrodružství.

Nasedáme na letadlo a míříme do Cartageny, perly Karibiku, odkud bude příští blog.

Novinky z mé cesty a fotky v předstihu najdete na FB:

http://www.facebook.com/#!/pages/Kolem-sv%C4%9Bta-s-blechou-v-ba%C5%A5ohu/203083496374699