Narkomafiáni z Karibiku: Nikaragua

„Ta už toho taky viděla spousty“ kýve svalnatý černoch v přístavu směrem k loďce, která nás má za chvíli převést na ostrov de Mais Pequena v karibských vodách Nikaragui.„jako co?...viděla?“ ptám se zcela nechápavě.„Kokain. Když se veze takto s lidma, tak daj každýmu nějaký prachy, aby byl zticha“ vysvětluje s výrazem „další turistka, co nechápe, jak se věci mají“. A já jen zírám. To že jsou ostrovy de Mais jedním z překladních míst kokainu na jejich cestě z Kolumbie do Ameriky jsem věděla, ale to že se hned v první hodině svého pobytu tady dozvím, že kilo kokainu stojí cca 1000USD, lidé jej sem jezdí nakupovat třeba po padesáti kilech a loďky plují plně naložené bílými balíčky, vždy za pomocí někoho z místních, kdo zná poměry; to jsem opravdu netušila. A to jsem se jen tak tak vzpamatovala z letu. Největší nikaragujská letecká společnost nás nahnala do 12ti místného letadla s jedním motorem. Kabina byla jen jedna pro piloty i pasažéry zároveň, takže jsme pilotům celý let koukali přes ramena a tajili dech, když jejich přístroje začali při rychlém klesání pípat, stejně jako to pípá v amerických katastrofických filmech těsně před tím, než se letadlo zřítí na střechy spícího velkoměsta.

Let i cestu rychlolodí na přepravu kokainu jsme nakonec přežili a strávili několik odpočinkových dní pod palmou, v bílém písku Karibiku. Ostrov Isla de Mais Pequena je menším ze dvou „kukuřičných“ ostrovů na východním pobřeží Nikaragui. Je jen pár kilometrů dlouhý se 700 obyvateli žijícími v pomalém tempu. Jako celá Nikaragua, i tento ostrůvek je ještě turismem nezkažený a lze zde pronajmout dřevěnou chatičku přímo na pláži za pár dolarů. Pláže jsou bílo-bílé, lemované kokosovými palmami a naprosto opuštěné. V tyrkysových vodách se dá šnorchlovat či potápět mezi korály, s rejnoky a žraloky.

Nikaragua je svým způsobem poklad střední Ameriky. Po dlouhá léta zničovaná občanskou válkou, dnes nejbezpečnější zemí regionu s omšelým šarmem, kdy stále čekáte, že z vedlejšího vchodu vyběhne James Bond ve svém honu za zlosynem zeměkoule. Je nejméně turisticky podbízivá a přitom může nabídnout autentická koloniální městečka, vulkanickou přírodní scenérii i nedotčené pláže Karibiku.

To, že budu nakonec z cestování po Nikaragui nadšena, bych v průběhu prvních hodin zde nečekala. Nekonečný průjezd Hondurasem nás dovedl na hranici až po setmění, což evidentně již nebyla ta správná hodina. Úředník na pasové kontrole uprostřed rozblátěné meze, líně prohlíží můj pas. „a odkud, to jste?“ ptá se. „Republica Checa“ odpovídám. „a má to ještě jiný název?“ ptá se znova „Czech republic“ znova odpovídám. Hledá asi 5 minut v počítači a potom se zase ptá „a ještě nějaký jiný?“ „Nic o čem bych věděla.“ k jeho zklamání odpovídám. „tak to tu nemám“ zní nekompromisní rozsudek. „Musíme zavolat na ústředí“. Nejdříve se ale rozhodne obsloužit celou frontu za námi. Čekáme 10 minut, 20 minut, přemýšlíme, zda je to pokus o vymožení si úplatku. Nakonec s asertivním úsměvem strkám hlavu do okénka a žádám ho, zda by mohl zavolat, že už je dost pozdě. „Czechoslovakia!“ je ten správný název, hlásí nadšeně po konzultaci s ústředím. Můžeme tedy do země.

V 8 večer se v Nikaragui už necestuje. To nám alespoň vysvětlí kluk s dodávkou, požadující nehoráznou cenu za svezení do nejbližšího města. Po dlouhém smlouvání, nakládání ostatních pasažérů a rajčat, jedeme směrem k neznámému městu, který není v žádných průvodcích, kde se dnes budeme muset ubytovat. Jeden ze spolucestujících ovládá solidní angličtinu a doporučuje hotel v centru. Mají plno. „Znám jiný, kousek odtud, jen 10USD na celou noc!“ nadšeně hlásí a za chvíli nás vykládá u blízkého motelu. Pokoj mají. Je čistý, je tu postel, televize, koupelna, zrcadlo, stolek a divná stolička. Něco tu ale nehraje, na stolku je kondom, zrcadlo je v pásu jen přímo naproti postele, stolička je klekátko a v televizi jede jenom porno. Záhy chápeme, co znamenalo „10USD na CELOU noc“, normálně se zde totiž platí na hodinu! To, že je tu motel běžnou přezdívkou pro hodinový hotel se dozvídáme až mnohem později. Je normální, že mladí lidé žijí až do svatby se svými rodiči, takže „motely“ jsou u místních velmi oblíbené.

Ostatní dny v Nikaragui již zdaleka nejsou tak dramatické. Po noci v hodinovém hotelu jsme se bezproblémově dostali do koloniálního městečka Leon. Kdysi mocné a bohaté, dnes omšelé, ale stále živé. Krásně zachovalé centrum s majestátnými katedrálami a elegantními koloniálními domy slouží  místním lidem. Na náměstí se honí děti, kolotočář ručně pohání svůj řetízkáč, stánky prodávají drcený led se sirupem a v pátiích se prodávají punčocháče a trenky. Další krásné koloniální město, Granada, je již upravena k turistickým účelům. V centru jsou jen drahé hotely a vybrané restaurace. Kromě jedné ulice s bary je tu mrtvo. Místní lidé byli vytlačeni na periferie a město ztratilo svou duši.

Celá krajina Nikaragui je posetá charakteristickými liniemi sopek. Uprostřed obrovského jezera Nikaragua je i sopečný ostrov Isla de Ometepe, kde zakončujeme naši cestu Nikaraguou. Dva vulkány ostře vystupují nad plochou hladinu jezera a tvoří tak nevídanou scenérii. Ubytováváme se na jedné z pláží, koupeme se ve vnitrozemním jezírku Ojo de Aqua a na závěr vystupujeme na jednu ze sopek. Trasa vede z úrovně moře do 1400 metrů nad mořem, nejdříve přes banánové plantáže, do džungle a nakonec mokrým deštným pralesem až k jezeru, které je v kráteru. Není to nejsnazší jednodenní výlet, ale za krásné výhledy a opice poskakujícími v korunách stromů nad našimi hlavami, rozhodně stojí.

S kokainem jsme se zde už více nesetkali. O střední Americe, ale platí více než o kterém jiném regionu, že je definovaná svou polohou. Z jedné strany Pacifik, z druhé pohádkový Karibik. Z jedné strany Kolumbie, největší světový producent kokainu, z druhé USA, jeho největší konzument. A střední Amerika je jen překladiště. Překladiště, které dělá z hlavních měst metropole vražd (Honduras má nejvyšší míru vražd na člověka na světě) a kde regionům vládnou narkomafiáni (severní Mexiko a Darien v Panamě). Nikaraguánci jsou alez minulosti násilím tolik přesyceni, že si pevně stráží svůj mír. Máte zde pocit, že jste ve správný čas na správném místě.
Před přejezdem do Jižní Ameriky nás ještě čeká Kostarika a Panama. Odtud bude příští blog.
Novinky z mé cesty a fotky v předstihu najdete na FB:
http://www.facebook.com/#!/pages/Kolem-sv%C4%9Bta-s-blechou-v-ba%C5%A5ohu/203083496374699