Gorily v dešti: Uganda

„Sexuální pracovnice podezřelé z toho, že jsou studentky“ hlásá popisek k fotce mladých dívek v místních novinách. Kroutím nevěřícně hlavou a přemýšlím, co nás zde asi všechno čeká. Winston Churchill Ugandu označil jako „perlu Afriky“ a ta se tímto označením stále hrdě pyšní. V srdci Afriky, na březích Viktoriina jezera, na jih i na sever od rovníku.  S rudou půdou, zelenými banánovými plantážemi, neprostupnými pralesy a nedostupnými vrcholky hor. Není zde podezřelé, že je mladá dívka sexuální pracovnice, ale to, že je studentka. Být HIV pozitivní je normální.

„Nepotřebujete náhodou něco?“ ptá se nás na ulici Jinji místní mladík

„jak „něco“??, co máš na mysli?“ ptáme se my zmateně nazpět.

„…no, kdybyste něco třeba potřebovali, mohl bych vám pomoct“ nesměle odpovídá a my pochopíme, že nám nenabízí ani drogy, sex ani rock and roll, ale služby průvodcovské, jenže to jaksi ještě chudák neumí. Zdvořile odmítáme, stejně nás nenapadá, kudy by nás v tomto městečku mohl provázet. Jedna hlavní silnice s bankami a indickými obchůdky. Všechno přízemní, zaprášené, atmosférou připomínající westernové městečko. Pistolník s kolty prokletě nízko zde určitě taky někde najde. Turisté sem jezdí jen kvůli Nilu. Zdroj nejdelší řeky na světě je ve vodách Viktoriina jezera, právě na okraji Jinji. Nil je už svého začátku obrovský, z části napájený vodami jezera, z části vlastním podzemním pramenem. Jeho síla byla ještě před pár měsíci lákadlem pro adrenalinové nadšence z celého světa, kteří sem jezdili na vyhlášený rafting s rapidy 5.tého stupně. Dnes, po výstavbě dvou přehrad, napájí elektřinou celé široké okolí a v jeho klidných vodách se dá už jen nasednout na loďku či kajak a pozorovat tisíce ptáků na jeho březích – potápějící se kormorány či vzácné ledňáčky.

Z Jinji míříme do Sipi, na východě země, kde se na úpatí hory Elgon nachází několik malebných vodopádů. Cesta sem je divoká. Narvaný minibus, úzké silnice, divoké předjíždění. Hele, auto vedle nás srazilo přecházejícího člověka. Rozrazilo mu hlavu a odmrštilo ho asi 30 metrů dopředu. Nikdo nezastaví, stejně bude asi mrtvej, kdyby nebyl, tak nebude mít peníze na doktora. Lidský život zde nemá žádnou hodnotu. To ostatně dokázala i drastická post-koloniální historie Ugandy. Krvelačný diktátor Milton Obote byl za britské podpory vystřídán ještě krvelačnějším Idi Aminem. Jeho režim se v 70tých letech neblaze proslavil vyvražděním 300 tisíc  politických oponentů a velké části zvířecí populace krásných ugandských národních parků. Režim bohatl z prodeje slonoviny, lvích i gorilích trofejí. Od roku 1986 Ugandě vládne prezident Museveni, pod jehož pevnou rukou země už skoro třicet let užívá míru, stability a ekonomického růstu. Dnes je Uganda jednou z nejbezpečnějších zemí Afriky, ale je to stabilita zbudovaná jediným člověkem a odsouzená k zániku příchodem dalšího Amina.

Krása Ugandy je nepopiratelná. Obdivujeme ji nejdříve na vodopádech v Sipi. Bydlíme ve skromné chatičce s luxusním výhledem (vyhlídkové okénko je dokonce i na kadibudce) na všechny tři vodopády. Stezka od jednoho k druhému vede malebnou vesničkou a banánovými plantážemi. Děti hrají fotbal, dospělí popíjí pivo, nikdo nevypadá, že by trpěl hladem či nouzí. My si pochutnáváme na místní kávě a banánové bábovce. Dalším nádherným místem je jezero Bunyoni. Zasazeno do hornatého terénu s bujnou tropickou vegetací, poseto malými ostrůvky a ještě menšími vesničkami. Pronajímáme loďku a jedeme se podívat na trh na druhé straně jezera. Neprodává se zde nic než cukrová třtina a zelené banány matoke. Na hranicích s Rwandou je také osada Pigmejů, národa, který tradičně žije v džungli a živí se lovem. Jelikož se dnes ale džungle přeměnila na národní parky a zabíjet gorily na potravu už není dost dobře možné, vláda je přesídlila do jiných oblastí. Evropská unie potom přišla, postavila jim domy, vodní nádrže a kadibudky. Pigmejové ale o nic z této kvazi pomoci nestojí, vedle domů mají svoje hnízda z větví a listí, pro vodu chodí do potoka a na záchod do pole.

Hlavním lákadlem a největší turistikou atrakcí Ugandy je návštěva neproniknutelného lesa Bwindi a horských goril, které zde žijí. Na zemi zbývá posledních 700 kusů horských goril, 400 z nich právě v Ugandě, zbytek je rozdělen mezi Rwandu a Demokratickou republiku Kongo. Povolenka na návštěvu goril je vzácným zbožím. Musí se zamlouvat i několik měsíců dopředu a její cena je pro rozpočet baťůžkáře doslova zničující. My sháníme na poslední chvíli místa v nejodlehlejší části parku, na hranicích s Kongem. Celý business postavený kolem návštěv goril je stavěný pro nóbl klientelu. Je zde k dispozici ubytování v ceně řádů stovek dolarů za noc, plné penze evropského jídla i vychlazené francouzské šampaňské. My se ubytováváme v kempu, pod stanem a domlouváme se s paní v blízké vesničce, že nám bude vařit. Zaměstnanci kempu nám dělají doprovod na každém kroku, a když je odháníme, tak nás varují že, by na nás ale mohli mluvit místní lidé. Nad tím, že nám to nevadí, jen nevěřícně kroutí hlavou. Scenérie v okolí kempu je dechberoucí. Na jedné straně masa džungle Bwindi, na druhé pásmo sopek Virunga, začínající v Kongu, přecházející Rwandu až do Ugandy. V noci se odehrává nejkrásnější světelná show, když nad námi září miliony hvězd s jasně viditelnou Mléčnou drahou a na horizontu můžeme pozorovat rudé prameny vzdálené vybuchující sopky. Na gorily vyrážíme ráno, nejdříve zaregistrovat v rangerské stanici, kde potkáme zbytek naší 6ti členné skupinky. Proč se to tady jmenuje deštný prales, zjistíme už při sestupu k džungli, kdy prudký liják promění naši cestičku na blátivou skluzavku. Zato jsme ale odměněni setkáním se skoro celou tlupou. Vidíme hravé gorilátka, které od nás skotačí na dosah ruky, jejich obezřetné matky i gigantické samce. Dominantní samec v tlupě obstarává všechny samice a jeho postavení je tedy stále v ohrožení, protože i jiní by chtěli užívat samičí společnosti. S touto třináctičlennou tlupou trávíme více než hodinu, pozorujeme, jak obratně postupují porostem a žvýkají výhonky, naprosto nerušeni stále padajícím deštěm.

Uganda je jediná země, kterou jsem v Africe navštívila, kde se cítíte jako v Africe. Takto má tento kontinent vypadat. Neuvěřitelné scenérie, exotická zvířata, houfy dětí, které si s vámi chtějí hrát, nejistota bezpečí. Afrika je ztracená pro ekonomickou prosperitu a pokrok. Místní lidé nebudou nikdy makat, jako křečci v klecích, jako to děláme my, nebo asiaté. Se všemi radostmi i strastmi, které to s sebou přináší, jsou divocí a svobodní.

Návštěvou Ugandy se loučíme s Afrikou.  Mám teď za sebou celkem 15 měsíců cestování. Další kontinent na seznamu je Amerika, kde přes sérii banánových republik budu mířit do Ameriky jižní. Příště ale ještě povídání z návštěvy továrny na sny – Los Angeles.

Novinky a fotky z mých cest najdete na:

http://www.facebook.com/pages/Kolem-světa-s-blechou-v-baťohu/203083496374699?ref=hl

Blog je přesunut na stránky:

http://blechavbatohu.cz/