Hledání ztracené Archy: Etiopie

Etiopie snad ani jako by nebyla v Africe. Lidé tu jsou sice černí, ale se vznešenými rysy arabských národů, žijí tu sloni, ale místní hory jsou spíše rájem pro hledače endemických druhů, jsou tu křesťané, ale se zcela odlišnými ortodoxními kořeny i praktikami. Občanská válka v 90tých letech zanechala Etiopii jako jednou z nejchudších zemí světa, přesto se odtud všichni cestovatelé vrací nadšeni. My se jedeme podívat, co za tím tkví.

„Chcete kávu?“  No, jak by také ne. Vždyť už asi 3 hodiny lezeme někam do kopce, vrcholek v nedohlednu, oběd mizerný. Přikyvujeme na pozvání vesničanky při treku v Simien mountains a za pár minut už sedíme v příbytku její rodiny. Chajda o průměru 3 metrů, postavená z kůlů oplácaných hlínou, kterou prosvítají díry, střecha ze slámy, podlaha jak ji pán Bů stvořil. Zmateně se rozkoukáváme v pološeru a klademe si otázku, zda zde kávu opravdu chceme. Nakonec ale sedáme a nahlížíme do života vesnické etiopské rodiny, zatímco paní domu na ohništi praží kávová zrna. Jedna čtvrtina chatky je určená pro spánek zvířat (koz, oslů, ovcí), nad nimi je zavěšeno několik prken, které slouží jako postel asi sedmičlenné rodině. Nespí na zemi, ale nad zvířaty kvůli teplu, jelikož jsme ve 3500mnm a teplota zde v noci běžně klesá pod nulu. Rodina kromě zvířat nevlastní nic. Ohniště, několik igelitek zavěšených na stěnách, které zřejmě suplují police. Hromádka hrnců, talířů a hrnků, každý v jiném designu. Nikdo zde nemá vzdělání, lidé se berou mladí a ženy rodí spoustu dětí. Věkový medián 17 let, šedesátky se nedožije nikdo.  Paní domu opražená kávová zrna rozdrtí a zalije horkou vodou. Káva je lahodná.

„Neuvěřitelné. Nádherný výhled a člověk udělá deset kroků a je ještě nádhernější.“ Hodnotí naši trasu v Simien Mountains Maite, dívka z izraelského páru se kterým se na trek do vyhlášených etiopských hor vydáváme. A dokonale ho vystihuje. Už po cestě jeepem žasneme nad panorámaty, které se nám otevírají do hornatého údolí pod námi, a celé tři dny nepřestáváme být fascinováni. Trasa se pohybuje v poměrně vysokých třech až čtyřech tisících mnm a vede nás přes různá vegetační pole. Začínáme v alpínském pásmu s keři pokrytými lišejníky, pokračujeme přes pásmo rostlin podobajících se kříženci palmy a obří přesličky, až po vrcholky pokryté jen travinami. Co se ale nemění, jsou právě ony neuvěřitelné výhledy a kilometrové srázy pod námi. Nad hlavami nám krouží dravci a na stráních potkáváme srnky a horské paviány.

Návštěva Simien mountains je jedním z nejkrásnějších zážitků naší návštěvy Afriky. Etiopie je známá ale především svým historickým dědictvím. Je to kulturně nejvyspělejší země subsaharské Afriky a její historie sahá několik milionů let hluboko. V Addis Abebě je v Národním museu umístěna nejstarší humanoidní kostra Lucy, 3,2 milionu let stará. Zaznamenaná historie sahá asi 4000 let do minulosti a je opředena nezvyklým množstvím legend od záchrany Svaté archy až po královnu ze Sáby.

Nejvýznamnější etapou v historii Etiopie bylo období Aksumitské říše (4.stol.př.n.l. – 7.stol.n.l.), jedné z nejvýznamnějších v antickém světě. Obchodovala s Evropou, Blízkým východem i Indií, s exotickým zbožím jak je koření a slonovina a v dobách největšího rozmachu její hranice sahaly až do Jemenu. V Aksumu, na severu  Etiopie, jsou dodnes dochované hrobky králů i zbytky majestátných paláců. Jen několik kilometrů od Aksumu, v malebné vesničce Yeho je nejstarší stavba subsaharské Afriky, 2800 let starý pozůstatek pohanského chrámu.

Ve 4. století se do Etiopie dostává ortodoxní křesťanství, které se zde až do 20. století vyvíjí zcela izolovaně a v podstatě vytvoří svou samostatnou linii. Nejvýznamější religiózní stavby jsou ve skále vytesané kostely v Lalibele. Ve 12.-13. století ve zdejších horách vzniklo 11 mistrně propracovaných kostelů, které jsou dnes součástí UNESCO dědictví. Celé dva dny se touláme labyrintem chodeb, které je vzájemně propojují. V kostelech není žádný oltář, ale jejich nejsvětější část (nejen v Lalibele, ale v celé Etiopii) je kaple, kde je uložena kopie starozákonní Svaté archy. K té mají přístup jen kněží a prostým lid ji nikdy ani nezahlédne. Dále je zde většinou část pro modlení lidí, což ale není pravidlem a i když tu je, tak může být nepřístupná pro ženy, nebo zkrátka zamčená a tudíž nepřístupná pro všechny. Běžným výjevem v Etiopii jsou tedy lidé modlící se k zavřeným dveřím, zdím a branám. Etiopané také věří, že je v jejich zemi ukrytá i původní Svatá archa, ve které byly umístěny kamenné desky s desíti přikázáními. Po zmizení z Jeruzaléma se prý dostala až na území Etiopie a dnes je umístěna v chrámu v Aksumu. Dle místních tradic k ní ale má přístup jen jediný člověk – kněží daného chrámu, takže se o její existenci nemůže nikdo přesvědčit.

 Úsek novodobé historie můžeme pozorovat v Gondaru, kde bylo v 17tém století postaveno nové hlavní město. V jeho středu stojí královský hrad, připomínající křižácké hrady v Arábii a který je dodnes velmi hezky zachován. Gondar vybudovali králové dynastie,  Etiopii vládnoucí přes 500 let a lidé věří, že její členové byli přímí potomci královny ze Sáby a krále Šalamouna. Její poslední král, Haile Selassie, byl roku 1974 svržen socialistickým převratem. Etiopie jako jediná africká země nepodlehla nikdy kolonizaci (s výjimkou italské okupace za 2. světové války), což je dalším zdrojem velké národní hrdosti jejích obyvatel. Etiopské království se stalo také pramenem inspirace pro Afričany zavlečené na Jamaiku, kde vzniklo hnutí Rastafariánů uznávajících etiopského krále. Dnes zde nezřídka narazíte na bizardní plakát, kde jsou po boku ztvárněni Selassie a Bob Marley.

Příkladem příjemného moderního města je Bahir Dar, který je na březích jezera Tana také oblíbeným turistickým místem. Jeden den se projíždíme po jezerních ostrovech, které jsou domovem ortodoxních klášterů, druhý se jedeme podívat na vodopády na Nilu. Kdysi bývaly majestátné, potom se u nich ale postavila elektrárna a dnes jsou již o poznání menší. Jejich zasazení do krajiny a procházka po okolních vesničkách z nich ale stále dělá velmi příjemný výlet.

I cestování v Etiopii je kapitolou samou pro sebe. Silnice jsou pekelné. Zvládáme jediný celodenní přesun a potom podléháme lákavé cenové nabídce Etiopských aerolinek na vnitrostátní přelety. Neskonale si užíváme etiopské kuchyně, kromě osobitých pokrmů se zamilujeme do zdejší kávy a džusů. Mangový, avokádový, papájový nebo „proužkovaný“…všechny jsou nejlepší, co jsem kdy v životě pila a stojí pouhých 9kč! O Etiopii se říká, že je země bezpečná a opravdu jsem se tady tak i cítila. Statistika mrtvých turistů za naše pouhé 2 týdny, ale byla smutná. Jeden spadlý  autobus do Bahir Daru: 45 mrtvých (z čehož 10 turistů), jedna unesená a zastřelená skupina turistů v Danakilské proláklině, 6 mrtvých.

Nejsilnějším dojmem, který si z Etiopie odvážím, je ale zdejší neskutečná chudoba. Etiopie je 19. nejchudší země světa a ubohost místních lidí na vás útočí doslova z každého roku. Prostost je v příbytcích splácaných z hlíny i v hlavách nevzdělaných obyvatel. Pouhých 40% obyvatel je gramotných a dětská práce naprosto běžná. Kdyby se zde totiž děti posílaly do školy, seděla by v lavicích polovina současné pracovní síly a etiopská, už tak bídná, ekonomika by se naprosto zhroutila. „Gimme“  (alias give me, dej mi) slyšíme snad milionkrát. Některé děti jsou ale i nápaditější a baví nás historkami o tom, jak nemají žádnou rodinu (což sice není vtipné, ale v drtivé většině je to jen způsob, jak od cizinců vylákat peníze). „Mother no, father no, brother no, sister no“ je snad nejoblíbenější dětská říkanka v Etiopii. Máme pocit, jakoby tu čas šel nazpět. Od vyspělé civilizace zpět k prvobytně pospolné společnosti.

Vlastní, tisíce let trvající historie, svébytné náboženství, kuchyně, písmo. Jediná země v Africe, která nepodlehla evropské kolonizaci. Nádherné výhledy jejích hor vezmou člověku dech, osobitá kuchyně si pohraje s chuťovými pohárky.  To vše člověka ohromí. To je ale jen část reality.  Chudoba a ubohost jejích obyvatel nenechají v klidu ani cynika jako jsem já. V Etiopii je ukrytá Svatá archa. Etiopané tomu věří. Asi jako jediní na světě. Nosí ji ve svém srdci, ve svých touhách. Ve skutečnosti je ale už věky ztracená.

Etiopii na svém soukromém žebříčku zařazuji mezi top 5 své cesty, vřele doporučuji všem se zájmem o historii, kulturu i hory. Z této fascinující země míříme zpět na rovník, do země, kterou Winston Churchill označil za „perlu Afriky“, do Ugandy.

Novinky a fotky z mých cest najdete na:

http://www.facebook.com/pages/Kolem-světa-s-blechou-v-baťohu/203083496374699?ref=hl

Blog je přesunut na stránky:

http://blechavbatohu.cz/