Jak ukrást žirafu: Keňa

Keňa je dokonalé klišé. Najdete zde vše, co si v Africe představujete. Nádherné národní parky plné hejn exotických zvířat, jezera, jejichž břehy se červenají plameňáky, kávové a čajové plantáže, bílé pláže s tyrkysovým mořem i bídu nezcivilizovatelných černochů a AIDS. V Keni se odehrával skutečný příběh ztvárněný Meryl Streep a Robertem Redfordem ve Vzpomínkách na Afriku, zde dostala svou svobodu Lvice Elsa, zde vedl safari kemp Hemingway se svou čtvrtou manželkou. Něco je na té zemi zkrátka magnetického.

Napětí v ovzduší by se dalo krájet nožem. Asi před půl hodinou vyšlo slunce, africká savana je zalitá teplým světlem a dva dominantní lvi v tomto revíru začenichali konkurenci. Zvedají se ze své odpočinkové polohy, větří a soustředěně se přibližují k nepříteli. Nikdo nepochybuje, že jsou pravými králi zvířat – mohutné 200kilové tělo, vlnící se hříva, výraz zabijáka. Všem turistům v okolí můžou vypadnout oči z důlků. V jeepech je pronásledujeme, už vidíme lva-narušitele, jeden z dominantních lvů se zastavuje a váhá, potom se ale zase rozběhne, jsme si jisti, že uvidíme bitvu na život a na smrt. Jsou od sebe už jen na pár kroků, srdce nám bije, když konečně dojte ke střetu. Něco je ale jinak. Místo toho aby začala šlehat krev, se všichni tři lvi svalí na zem a začnou se divoce lízat, mazlit, jemně okusovat, zkrátka kočkovat. Dělají to se stejnou něhou, jako když se vám doma usadí kočka na klín a začne vrnět. Do revíru se vrátil jeden z lvích bratrů.

Masai Mara, kde tuto scénu sledujeme je jedním z nejkrásnějších a zvířaty nejhustěji obsazených národních parků na světě a je zaslouženě keňskou chloubou. Množství zvěře v tomto parku je nevídané – nalevo stádo zeber, napravo žirafy. Nalevo pakoně, napravo buvoli. V potůčku hroši.  Na lvy máme doslova štěstí. Jsou si vědomi svého postavení na vrcholku potravinového řetězce a nemají strach z ničeho, natož jeepů s turisty. Každý den potkáme nějakou smečku, v den poslední čítající přes 13 kusů. Dvakrát vidíme i skupinu gepardů, na leoparda, jediného z velké pětky, nenarazíme.  Jinak je ale komplet: slon, buvol, nosorožec, lev. Před koncem našeho tří-denního safari ještě navštívíme vesnici Masajů. Jejich život je pro nás stejně nepochopitelný jako všechno kolem. Tmavé domky splácané z kravských lejn, smrad, špína, hejna nenechavých much. Muži nás oslní svým svůdným „skákavým“ tancem – výška výskoku je zde hlavním kritériem pro získání srdce ženy a jelikož mnohoženství je povoleno, je potřeba umět skákat až do nebes.

Masai mara je to, co v Keni dělají všichni. Je úžasná, ale my chceme vidět i něco jiného, něco bez průvodů jeepů. A že tohle má od Keni, tak jak ji znají její obyvatelé, sakra daleko, je jasné už při cestě z letiště v Nairobi. Chytám místní autobus, který je známý kapesními krádežemi a nešťastně koukám na čtvrť, kterou projíždíme. Silnice neexistuje, cestu lemují tuny odpadků, za kterými jsou obchůdky sbité z prken a nakonec plísní olezlé domy, lidé se přívětivě rozhodně netváří. Takovouhle špínu a chudobu jsem viděla naposledy v Indii. Přemýšlím, co tady vlastně dělám. Jet do Keni jsem nechtěla, měla jsem v plánu jižní Afriku. Když mi to poprvé navrhoval, tak jsem si ťukala na čelo. Přesto se mu povedlo mě za několik krásných dní na tropickém ostrově v Asii přesvědčit. Takže jedu do východní Afriky. Za přírodou a za ním. Jak to dopadne, teprve uvidím.

Po krátké aklimatizaci opouštíme neatraktivní a přelidněné Nairobi a míříme na sever do města Nanyuki na úpatí Mt. Kenya, druhé nejvyšší hory Afriky. Většina turistů sem jezdí zdolat její vrcholek, my volíme pohodlnější variantu a míříme do první rezervace Ol Pajeta, kde máme hned štěstí na slony, žirafy, zebry a dokonce dvě lvice. Kromě toho zde mají záchranou stanici pro traumatizované šimpanzi, dovezené z okolních zemí. Spíme pod stanem v kempu, který máme celý pro sebe a po večerech relaxujeme u ohniště. Nakuru, naše další zastávka, je domovem jednoho z nejznámějších národních parků, který je proslavený pro své milionové hejna plameňáků. Na místě ale zjišťujeme, že plameňáci v posledních letech opouští Keňu a stěhují se do Tanzanie a v Nakuru zbývá jen několik desítek posledních kusů. Místo platby osmdesátidolarového vstupného tedy míříme na sousední jezero Bogoria, kde se možné opustit auto a chodit po vlastních. Koukáme na plameňáky, pronásledujeme skupinu pštrosů a zkoušíme jak je opravdu horká voda ve zdejších horkých pramenech. Auč.

Stan opět vytahujeme v jednom z nejznámějších kempů v Keni, Fishermans camp. Je umístěn na břehu jezera Naivasha a jeho poloha je ideální pro zkoumání okolních národních parků Hells Gate a Longonot. Do NP Hells gate přijíždíme na horských kolech a užíváme si bezprostřední blízkosti exotických zvířat jen na několik metrů od nás, bez bariéry auta či jeepu. Místní průvodce nás provede peklem v Hells gate soutězce, ve které dříve ze všech koutů syčela pára a páchla síra. Dnes se tektonická energie z podzemí používá pro výrobu elektřiny a pro turisty zde zůstala krásná soutěska s úzkými cestičkami a vlnitými skálami, jejichž půvab využili i filmaři Tomb Rideru. Následující den pokračujeme ve sportovním programu a šplháme na kráter Longonot. Jeho nejvyšší vrcholek je ve výšce 2777mnm a kolem kráteru se dá projít vyhlídkovou, 11km dlouhou stezkou. Samotný kemp je ideální pro relaxaci, při projížďce lodičkou v jeho okolí pozorujeme hrochy, pelikány, ledňáčky, orli a spoustu jiných ptáků. Večer vyhlížíme, zda se některý z hrochů nerozhodne vylézt na břeh kempu a pochutnat si na jeho travách. Poslední večer přijde hrošice i s hrošátkem, hýkají na celý kemp, spasou, co je v dohledu a zase zmizí pod hladinou jezera.

Keňa není proslulá jen svými národními parky a stády exotických zvířat, ale i tyrkysovými vodami svého pobřeží. Na poslední týden míříme relaxovat jižně od Mombasy na nejslavnější pláž Dianni. Kromě opravdu průzračného moře nás zde ale vítají i západoevropské ceny a atmosféra města duchů. Mnoho opuštěných hotelových komplexů naznačuje, že toto místo „in“ už bylo. Stále zde ale kvete sexuální turistika, páry bílých žen se svalnatými beach boys i mužů s ebenovými kráskami, se hemží celá pláž. Jak se to dělá v zemi, která má na některých místech i 50ti procentní nakaženost HIV, je nám záhadou.  Poslední den trávíme v Mombase, jediném keňském městě stojícím za prohlídku. Jeho stará čtvrť s pevností a arabskou architekturou má stále nádech dávných dob, kdy tudy proudil obchod mezi Afrikou a Arábií. My absolvujeme i jednu netradiční návštěvu – došlápne si na mě některá z miliard afrických bakterií a do jedné z místních nemocnic si jdu s horečkou vyfasovat antibiotika. Čekám smrad, pacienty na chodbách, přetížený personál. Celá budova je ale moderní a čistá, lékaři profesionální a s perfektní angličtinou, obsluha rychlá. Celková zkušenost lepší než většina nemocnic v Čechách. Večer nasedáme na autobus a já doufám, že antibiotika brzy zaberou, abych mohla naplno užívat dalších krás Afriky.

Z Keni letíme do země, která sice v Africe je, ale ničím se jí nepodobá. Další destinace sousední Etiopie, odkud bude příští článek.

A skoro bych zapomněla! Jak že se tedy krade ta žirafa? No, přece ukradnete dvě a jednu vrátíte. Opravdu. Vím to. Místo blechy teď totiž vozím v baťohu ukradenou žirafu. Ukradl ji pro mě on. Asi z toho bude láska. 

Novinky z mé cesty a fotky v předstihu najdete na FB:

http://www.facebook.com/#!/pages/Kolem-sv%C4%9Bta-s-blechou-v-ba%C5%A5ohu/203083496374699