Výbušná Sumatra

Není ostrov na Zemi, který by byl svědkem většího množství přírodních katastrof než Sumatra. A katastrof ne jen tak ledajakých. 25.12.2004 zasáhla její severní břehy tsunami, vyvolaná druhým nejsilnějším zaznamenaným zemětřesením v dějinách, o síle 9,3 stupně Richterovi škály. Epicentrum bylo jen několik kilometrů od Sumaterských břehů a 170 tisíc z celkových 300 tisíc obětí bylo právě odtud. V roce 1883 na jihu Sumatry vybuchla sopka Krakatau. Síla jejího výbuchu se rovnala výbuchu 200 megatun TNT, vedle čehož je výbuch atomové bomby v Hirošimě jen amatérský ohňostroj. Prach zastínil atmosféru a globální teplota na celé zemi se snížila na několik dní o 1,2 stupně Celsia. A nakonec, vědci odhadují, že asi před 100 tisíci lety na Sumatře vznikla taková exploze, vedle které je i Krakatau dětským ohýnkem. Na tomto místě je dnes jezero Danau Toba. Zdejší krajina je i dnes plná doutnajících sopek, magická, nebezpečná a to má samozřejmě své kouzlo. Sumatra slibuje vzrušení a nekomerční dobrodružství a já sem jedu zakončit své dvouměsíční putování Indonésií.

„A v kolik to teda zítra jede?“ ptám se nezištně.

„V sedm večer, ale indonéského času, chápeš…“ odpovídá místní všeuměl a příležitostný průvodce Beny, se kterým se snažím domluvit výlet na ostrov Siberut u západního břehu Sumatry. Podle indonéského času jezdím už nějakou chvíli, takže chápu. Znamená to stanovený čas, pár hodin po něm, ale i dříve.

„Jezdí už jen dvě lodě“ pokračuje Beny. „Nějaké se potopily při tsunami 2009 a zbytek při tsunami 2010. Zbyly už jen dvě.“

„Letos ještě zemětřesení s tsunami nebylo?“ ptám se s jistým znepokojením v hlase.

„Ale jasně. Zemětřesení bylo minulý týden, to šlo od Mentawajských ostrovů a předminulý  týden od sopek kolem Bukittinggi. Ale tsunami nezpůsobili“ uklidňuje mě Beny. Nevím proč, ale nějak klidnější nejsem. Zemětřesení, výbuchy sopek a tsunami jsou ale na Sumatře na denním pořádku a já se s tím zkrátka budu muset smířit.

Nazítří si jdu koupit lístek na jednu ze dvou zbylých lodí. Nejede vůbec, ani dle indonéských časových standardů.  Tentokrát není na vině přírodní katastrofa, ale Hari Raya, muslimský svátek svým průběhem vzdáleně připomínající evropské Vánoce, který zakončuje měsíční půst Ramadán.  Další loď pojede nejdříve za týden. Vzdávám to, na Siberut, který byl jedním z hlavních cílů této cesty, se zkrátka tentokrát nedostanu, ale alespoň budu mít více času prozkoumat ona výbušná místa, která ovlivnila historii Země.

Poprvé se na území Sumatry dostávám lodí z Jávy při výletu na legendární Krakatau. Nebo alespoň to co z ní zbylo. Krakatau samotná již není aktivní, ale ve 20tém století hned vedle začala z moře růst nová sopka, která ihned získala jméno Anuk Krakatau neboli Dítě Krakatau. Výlet sem je kouzelný. Uprostřed tyrkysového moře se z hladiny vynořuje několik sopečných ostrůvků. Většina je porostlá zelenou džunglí, jen Anuk Krakatau uprostřed je holá, pokrytá černým sopečným pískem a neustále doutnající. Přistáváme na jejím břehu a jdeme se projít podél jejího svahu. Vyjít až nahoru je ale zakázané. Je neuvěřitelné vedro a černý písek, kterým stoupáme, je rozpálený jako kuchyňská plotna. Za to, že jsem si dnes vyšla jen v žabkách, tvrdě platím spálenými chodidly. Krajina je ale strhující a po výstupu se všichni zchladíme překvapivě kvalitním šnorchlováním v okolním moři.

Místo zmiňovaného Siberutu pokračuji do blízkého Bukittinggi. Toto horské městečko je obklopené hned třemi sopkami, jedním krásným sopečným jezerem a vesničkami v kraji Minangkabau, které ač muslimské, dodnes si zachovávají své jedinečné matrilineární tradice. Najímám průvodce a na zadní části motorkového sedadla s ním vyjíždím na prozkoumání okolí. Krajina je typicky tropická, ostře řezané svahy pokrývají palmy a jiné tropické rostliny. Mám štěstí, protože zde v této době kvete největší květ na světě Raflesia. Květ má asi 80cm a zdá se, jakoby vyrůstal rovnou ze země. Hned ve vedlejší vesničce si dávám šálek kávy luwak, která vzniká tak že kávová zrna projdou zažívacím traktem jednoho druhu místního hlodavce. Postup sice nechutný, ale luwak je nejdražší káva na světě a je ceněná hlavně pro svou jemnost a absenci hořké příchuti. Naše cesta pokračuje přes tradiční vesničky se směsí holandské a místní architektury se střechami ve tvaru buvolích rohů, trh s dobytkem, návštěvou plantáží cukrové třtiny, kde se dodnes ručně lisuje cukrová šťáva a z té se potom vaří cukr a odpoledne odpočíváme u jezera Maninjau. Jeho břehy jsou klidné, ale voda, podstatně teplejší než vzduch, prozrazuje blízkost rozžhavené lávy. Druhý den navštěvujeme především vesničky, lidé jsou neuvěřitelně milí, všichni nás zvou dovnitř a chlubí se dobrotami, které připravují na blížící se Hari Rayu. Na sopky vylézt nejde, právě jsou všechny tři aktivní – jak jinak.

Z Bukittinggi nasedám do minivanu a jedu směrem k jezeru Toba. Cesta má trvat 14 hodin, vede po tzv. trans-sumaterské magistrále a Lonely Planet varuje, že pokud ji člověk absolvuje, tak bude vědět, jak se cítí ponožka v pračce. A skutečně, prudké zatáčky doleva i doprava, neustálé stoupání nebo klesání a řidič nezná jiné manévry než prudké sešlápnutí plynu a prudké sešlápnutí brzdy. Všichni moji spolucestující celou cestu kouří a můj soused si ze mě beze studu udělá polštář. 

Danau Toba je ale naštěstí klidným balzámem na nervy. Najímám chatičku s výhledem na jezero a celý den se kochám výhledem na jeho tmavě modrou hladinu a pusté břehy a zároveň psychicky připravuji na mou poslední sumaterskou štaci. Tentokrát z Danau Toba na Palau Weh, nejsevernější bod Sumatry. Cesta trvá cca 24 hodin, nejdříve hodina lodí, pak pět hodin minivanem, dvanáct hodin autobusem, půl hodiny tuk tukem, dvě hodiny další lodí a nakonec hodina na motorce.

Palau Weh má být jedním z dosud turisticky neobjevených ostrovních rájů.  Na pláži je nás asi dvacet, většina je zde kvůli potápění, které mám být jedno z nejlepších v Indickém oceánu, a tak se i já navlékám do neoprenu a jdu objevovat podmořské krásy. Potápění na Palau Weh je ale zatím nejhorším, které jsem v Asii zažila: pokud vidíte korál, je to už velká vzácnost. Později mi jedna spolu-potapěčka vysvětluje, že kouzlem je právě hledat na mořském dně a prohlížet kameny, jestli člověk něco neobjeví. Tak to jsem opravdu nepochopila, jsem asi už příliš zmlsaná.  Po pár dnech se chci vrátit na pevninu a odletět za kamarádkou do Singapuru. Hari Raya mi ale ještě jednou překazí cestovní plány, když muslimští imáni na poslední chvíli rozhodnou o změně jejího data, a to nově připadá na den, kdy mám letenku. Všechny trajekty z ostrova jsou zrušeny, já se na pevninu nedostanu a nezbývá mi než koupit novou letenku na o pár dní později.

Nově získané dny trávím ve městě Banda Aceh, které jakoby do Indonésie vůbec nepatřilo. Místní muslimové jsou ti nejortodoxnější z celé Indonésie. Od dob kolonizace až do roku 2004 bojovali za samostatnost a až do tohoto roku zde prakticky neustále platilo stanné právo a vedla se občanská válka. Nepokoje skončili po tsunami, ale provincie Aceh si vymohla určitou autonomii od centrální vlády - například zde, stejně jako v Saudské Arábii, platí islámské právo šaría. Nemám z toho nejlepší pocit, přece jen vzorem dobré muslimské dívky zrovna nejsem, ale nesetkávám se s žádnou nevraživostí, lidé jsou neuvěřitelně milí, přívětiví a všichni umí perfektně anglicky. K vidění tu je například zvláštní mešita v holandském koloniálním stylu, nebo pietní moderní muzem tsunami.

Jak Sumatra slibuje, odjíždím vyklepaná z místní dopravy a popálená od zdejší horké půdy. Přesto odlétám se slzou v oku. Toto byla má druhá návštěva Indonésie (poprvé na klasické prvo-návštěvové trase: Bali-Lombok-Komodo-Flores-východní Jáva) a rozhodně ne poslední! Když odmyslím Bali, cestovat  zde stále není jednoduché, anglicky se tu moc nemluví, globalizace sem svá semínka ještě nezasela, takže dobrodružství a objevování číhá na každém rohu. Indonésie byla a zůstává společně s Indií mou nejoblíbenější asijskou destinací.

Z pralesa mířím mezi mrakodrapy – příště povídání o Singapuru.

Novinky z mé cesty, fotky v předstihu před blogem najdete na FB: http://www.facebook.com/home.php#!/pages/Z-Prahy-kolem-sveta-za-12-mesicu/203083496374699