Konzulární turistka

Konečně ho mám. Je červený, padne do ruky a má krásných 25 volných stran. Je to můj nový pas! Stál mě letenku do Kuala Lumpur, dvě letenky do Jakarty, dva sety fotek speciální velikosti, správní poplatek asi 1400kč, hromadu nervů a spoustu času. Inu za blbost se platí. Kdo by taky odjížděl na cestu kolem světa bez nového pasu? „Co jsem nestihla v Čechách, dá se přeci bez problémů zařídit na českých ambasádách“, říkala jsem si…nebo ne?

Byla to blbost, uznávám. Už první srovnání počtu plánovaných zemí a volných stránek v mém 7 let starém pase mluvilo jasně. Skóre bylo 11 stránek ku minimálně 20 zemím. Musím si tedy zařídit nový pas na cestách, což je služba běžně nabízená našimi konzuláty pro lidi, kteří buď pas ztratí, nebo jako já zaplní. To jsem ale netušila, že budu svůj program skoro půl roku koordinovat podle toho, kde sídlí české konzuláty a jaké mají úřední hodiny.

První pokus proběhl v Hanoji, ve Vietnamu. Na konzulát se mi vůbec nechtělo, „česká byrokracie uprostřed asijské flexibility bude jak srážka se zdí“, strachovala jsem se. Při příchodu mě vítala krásná vila uprostřed francouzské čtvrti a fronta asi 30 Vietnamců, čekajících na vízum do Čech. Sebrala jsem svou drzost a zazvonila na zvonek. Jsem česká občanka, tak snad mi dají přednost před skupinou budoucích provozovatelů stánků s ovocem a zeleninou. A taky že ano, pan konzul mě vzal hned na řadu a velice mile vysvětlil všechny požadavky a termíny. Vyřízení může trvat až 4 měsíce, běžně se ale vystavují do jednoho až dvou. Největší nevýhodou při cestování je, že si jej musíte vyzvednout na stejném zastupitelství, kde jste podali žádost. Hanoj tedy nebude tím pravým místem, měsíc bych tu možná i byla, ale dva určitě ne, a vrátit se sem by bylo nákladné. Rozhoduji se tedy pro nejekonomičtější variantu – Kuala Lumpur, která je sídlem Air Asia, takže se kolem ní budu pohybovat v podstatě celý rok.

Povzbuzena nápomocným přístupem konzula ve Vietnamu, píšu do KL, že mám ten a ten problém, jestli mají stejné požadavky jako Hanoj a zda se můžu dostavit. Konzul z KL opět mile a vstřícně odpovídá, chce jen vědět 14 dní s předstihem, kdy přijdu, aby na mě měl dost času. Naplánovat schůzku 2 týdny dopředu je pro mě dost fuška, ale když to znamená, že se mi budou plně věnovat, potím a vítězoslavně posílám termín: „Přijedu v pátek, popřípadě čtvrtek přespříští týden.“

„Konzulární hodiny jsou v pondělí od 9 do 11 a středu od 13 do 15. Dále nám nefunguje čtečka na otisky prstů, tak zvažte jiné konzuláty.“ Přijde první studená sprcha. No, dobře to mi mohl napsat dřív, že se musím dostavit v konzulární hodiny a pak nechápu, proč mu to musím psát dopředu. Poznámku o čtečce ignoruji, opravu by za 2 týdny mohli stihnout, ne?

„Přijela bych tedy v pondělí za 3 týdny.“navrhuji.

„To bude obtížné. Můžete zkusit přijít během konzulárních hodin, to před Vámi ale můžou být žadatelé o víza a nemusíme to stihnout a odpoledne odjíždím na schůzky a již se nevracím.“ Odpovídá konzul. Tak to jsem už zmatená, mimo hodiny nemůžu a v hodiny se to nestíhá. Přednost jako česká občanka zde evidentně nemám.

„Nemohli bychom se tedy sejít půl hodiny před začátkem konzulárních hodin?“ navrhuji podle mě logické řešení.

„Nemohli, protože to tu ještě nebudu“ přijde odpověď. „No jasně, to bys totiž musel o půl hodiny dřív vstát!“ zuřím v duchu.

Nakonec domlouváme termín ve středu, ihned po skončení konzulárních hodin, za 3 týdny. Čtečka by se za tu dobu opravdu měla opravit, což si potvrzuji ještě písemně několik dní před příletem do KL.

„Paní Vyzulová, ta čtečka zase nefunguje.“ Hlásí konzul ve smluvený den, když se již asi 15 minut snaží načíst moje otisky. Než jsem přišla, prý fungovala. Opravit ji bude trvat další 3 týdny, tak si můžu počkat. Nevěřím svým uším, blábolím něco o letu jen kvůli pasu. V očích konzula ale čtu absolutní bezmoc, má tady prostě vadovou čtečku a jeho schopnosti nesahají na úroveň, aby zajistil funkční.  Vůbec si neví rady, nemá smysl s ním debatovat. Večer odlétám do Austrálie, budu to řešit po návratu.

O měsíc později, na Borneu, vážím svoje možnosti – buď můžu opět do Kuala Lumpur, nebo zaletět do Jakarty, která není daleko. Píšu na oba konzuláty. Z KL mi konzul odpovídá, že čtečka je opravená a za další 2 hodiny příjde nový email, že se zrovna znova pokazila. Musím se smát. Si tam nějaký chudák udělal další zbytečný výlet. Takže Jakarta. Z Jakarty se dozvídám, že se můžu dostavit, jen si mám domluvit schůzku s kolegyní konzula, protože on odjíždí na dovolenou. Bude pryč celý červenec a srpen. „Jasně, kdy by si taky konzul měl vzít dovolenou jindy, než v jediné dva měsíce, kdy do jeho země přijíždí turisté, že jo?“ říkám si a sílí ve mně přesvědčení, že hlavní náplní českých konzulátů je vyhýbat se práci a českým občanům.

Nicméně komunikace s kolegyní probíhá bezproblémově, můžu se dostavit kterýkoli den.

„Paní inženýrko, mě ten program nebere vaši fotku“ hlásí na smluvené schůzce, jinak velmi milá paní za přepážkou v Jakartě. „Tak kam si udělám výlet příště? Bangkok nebo Delhi?“ srovnávám si v hlavě dostupnost do obou míst. Paní to ale tak rychle nevzdává, mám se jít znova vyfotit, že by to mohlo být neostrostí fotky. Utíkám tedy do fotostudia a o pár hodin později se vracím s novou serií, fotek 5x5cm, uši, oči, nos i pusa na svých místech, jasně a zřetelně. Program ale stejně nefunguje. Paní se opravdu snaží, volá do Manily, kde mají evidentně stejný problém a také nevědí co s ním, volá na zamini do Čech. Mám se prý jít projít. Ve stavu naprostého zoufalství si vybavuji křesťanský kostel na konci ulice. Já, zarytá ateistka se sympatiemi k buddhismu. Ale tonoucí se stébla chytá a kostel je zasvěcený svaté Tereze, takže si říkám, že je to taky ženská, když nepomůže, aspoň vyslechne a polituje. Když se vrátím na ambasádu, paní mě zve na sejmutí otisků. Program se po asi 4 hodinách rozběhl! Zbytek už probíhá bezproblémově, paní mi dokonce nabízí, že zavolá do Prahy, aby se stihl pas vystavit, než opustím Indonésii do sedmi týdnů.

O měsíc později jej držím v ruce. Nemůžu tomu věřit. Dokonce mu i funguje čip! To mohl být poslední zádrhel. Vystavení trvalo nakonec jen 4 týdny. Uf, doufám, že se dlouho k žádnému úřadu nebudu muset přiblížit ani na krok. Sakra, zítra vlastně musím na čínskou ambasádu pro víza. A čínský úřad určitě nebude lepší než ten český. A potom permit do Tibetu, víza do Nepálu a Barmy. Za jak dlouho se mi asi zaplní ten nový? Ještě že zrušili víza do Thajska… Jsem zkrátka takova konzulární turistka.